Domov. To je moje útočiště. Můj chrám. I moje pracovna. Trávím zde nejvíce času, a tak mu věnuju pozornost i péči. A když jsem zas na cestách nebo prostě jen v každodenním shonu, potřebuju mít (a chtít se) kam vracet.
Domov jsou lidé, se kterými je mi milo a lásky-plno. Dnes to však chci vzít trochu prakticky… a Dánsko mě ledacos naučilo o jednoduchosti, vkusu i o útulnu.
Jak si tedy vytváříme šťastné prostředí?
Platí zde naše “pravidla”. Ne zvyky, pravidla a trendy někoho jiného 🙂
Díky tomu si to užíváme. Když jsem byla mladší, byla péče o domov otrava, povinnost nebo dohady o to, kdo co udělá.
Dnes je to pro mě jeden ze způsobů relaxace a taky tvůrčí činnost – tvořím si prostředí, které mne dobíjí a prakticky podporuje v mých záměrech.
Vytvářet krásný domov je luxus, který dopřávám sama sobě (a svému milovanému).
1. Inspiruju se, dívám se a mám svůj styl
Okoukávám, jak žijou druzí (a že tady v Dánsku JE na co koukat!) a pak rozvažuji, jestli by to mohlo vyhovovat i nám. Z našeho domova ale vyzařují hlavně lidé, kteří v něm žijí (takže strohá praktičnost kombinovaná s radostným krásnem – prostě jsme se hledali – myslím, že hravě poznáte, co z toho reprezentuju já :))
Až v Dánsku jsem zjistila, že lidé SKUTEČNĚ MOHOU ŽÍT v bytečcích jak z katalogu luxusního severského bydlení, že každodenní život jim na kráse neubírá, ba naopak!
Nejde o velikost nebo cenu (naopak Dánové si užívají hledat poklady na blešácích). Tajemství spočívá ve způsobu, jakým si lidé své domovy vytváří. Ať nakouknu oknem ke komukoli (záclony tu nefrčí), mám pocit, že koukám do obchodu s dánským designovým nábytkem. I k nám to přichází, ale Ikea a Jysk jsou proti tomu pořád jen jako rychlopečená bábovka vedle třípatrového čokoládového dortu z nejvytříbenějších surovin.
Nicméně Dánové si nebudují prostor na okrasu, budují si ho pro sebe. O prostoru uvažují. Je funkční – a tedy i praktický na úklid a skladování. Proto vypadá skoro pořád tak úhledně a útulně.
Nevkus (ať už v bydlení, nebo i v oblékání) je jim cizí. Důležité jsou pro ně barvy a jejich kombinace. Respektive bílá, černá, šedá – a pak ty kombinace. Ani poté se ale příliš nerozšoupnou :)) Starorůžová. Tmavě modrá. A když je někdo opravdu divoký, tak zvolí slunečnicovou nebo světle modrou. Trochu kovu. Samé dřevo. A cihly! Typická dánská fasáda je cihlová. Domy sice vypadají všechny stejně, ale je to praktické – vypadají neopotřebovaně, i když už jsou staré stovky let 🙂
Z domova jsem byla zvyklá se obklopovat sytými barvami kolem sebe – netušila jsem, kolik stresu mi způsobují. Asi jsem zjemnila, dnes miluju jemné kombinace pastelových a plných barev. Objevila jsem léčivé kouzlo bílé.
Doma využívám i některé principy feng shui. Ale tak nějak intuitivně a na pohodu. Ťuk sem, ťuk tam.
2. Věnuju domovu pravidelně času tak akorát
… abych se v něm cítila pohodlně, ale i svobodně (ne zahlcena vším “co musím”).
Pořád ještě pracuju na změně svého vnitřního přesvědčení, že jsem nepořádná. Měním ho na pocit, že věnuji úklidu tolik, abych měla krásný domov. Jsem uvolněnější. Z péče jsem udělala dobrovolnou činnost.
Dala jsem si za úkol vytvořit z prostoru, kde žijeme, harmonické místo, na které když se podívám, dušička se mi tetelí radostí.
Není to hned. Vždycky to chvíli trvá, než z místa, kde žiju, vytvořím domov.
Můj drahý je praktický muž, takže u něj občas praktičnost vyhrává nad krásnem (taky proto máme “hnusné” auto, které jezdí, zatímco moje krásné – ale nepojízdné – auto skončilo ve šrotu :))
Kupodivu kombinace praktičnosti s krásnem funguje docela dobře…
3. Dávám si peníze stranou do krabičky “domov”
Máme speciální krabičku, do které dáváme každý měsíc “peníze na krásný a funkční domov”. Někdy postupně dokupuju častěji malé věci (chápejte mě – ty polštářky s hvězdičkami jsou opravdu nezbytné!), nebo šetřím na něco většího.
Je vždycky jasné, kolik na to máme, takže skončili věčné dohady, jestli si tohle nebo támhleto můžeme dovolit.
4. Chodím doma, v čem bych šla klidně i ven (anebo v pyžamu)
Ven zas chodím, v čem by mi bylo pohodlné i doma. Takové materiály mají i výhodu, že se tolik nemačkaj – žehličku vytáhnu tak jednou za půl roku!
Pokud bych nosila doma oblečení, ve kterém bych se cítila jako šmudla, a ven oblečení hezké, ale nepohodlné, asi bych se musela zamyslet, pro koho se vlastně oblékám (?)
Ráda chodím doma hezky oblečená. Neoblékám se pro ostatní, ale pro sebe.
Tím že mám home office, můžu klidně pracovat celý den v pyžamu. A občas to dělám, haha, zvláště v období PMS. Ale vím, že můj celkový pocit během dne je příjemnější, když si vezmu na sebe to, co mám ráda. Navíc můžu kdykoliv jít ven.
Před lety jsem si uvědomila, že všechno mé oblečení může být “sváteční” – pohodlné, ale hezké a příjemné. Žmolky mi nesmí do skříně (leda jen když je to moje oblíbené tričko, co taham od svých šestnácti).
Oblečení na doma, to byl zvyk našich rodičů. Je to pochopitelné, sehnat džíny nebylo nic snadného, a tak byly sváteční. Nepřevlékalo se tedy kvůli pohodlí, ale praktičnosti a rodinnému rozpočtu.
Pro zajímavost o pyžamové módě: v Anglii se prý rozšiřuje trend celodenního nošení pyžama nebo županu. Nejen že lidé vylezou v županu klidně ven pro poštu, ale pro anglickou matku na mateřské začíná být prý docela běžné, že si v pyžamu a bačkorách dojde nakoupit nebo odvede dítko do školy :))
5. Zouvat, nezouvat?
Všimla jsem si jedné věci (která kdysi neskutečně iritovala mojí spolubydlící, která mimochodem chodila v županu pro poštu:)) Občas ráda v létě chodím doma v botech.
Ne, nemám doma našlapáno. Stačí rohožka. Nedělám to často, ale někdy prostě přijdu domů a nechám si žabky nebo tenisky na nohách. Holanďani to dělají běžně, doma se nezouvají.
6. Minimalismus, funkčnost a krásno
Vzhledem k tomu, že jsem se nespočtukrát stěhovala, nemám moc věcí, i tak by to však na pár krabic vydalo. Ale dečky a porcelán? Ne, děkuji. Kdo má pak utírat prach?
Dánové jsou krásným příkladem, že byt není skladiště.
Řídím se jedním zlatým pravidlem – doma bych chtěla mít věci, které vždy splňují alespoň jedno z:
jsou funkční – jsou krásné – dělají mi radost
A nejradši to kombinuju. Když si kupuju praktickou věc, měla by být i krásná. Tím mi samozřejmě dělá i radost. Zkrátka úplně každá věc by měla být smysluplná a měla bych si umět zdůvodnit, proč jí mám.
7. Televize pouze na filmy
Já už léta nemám televizi, jsem od té doby klidnější a tvořivější. Nezaznamenala jsem za ty roky, že by mi něco podstatného z dění uniklo anebo že bych si neměla s kým co říct.
Ba naopak – žiju hodnotněji a konverzace jsou kvalitnější.
Navíc nemám ráda, když mi něco odvádí pozornost. Televize není kulisa. Je to požírač. Požírač dobré nálady, požírač energie a hlavně – požírač nápadů.
Když mi někdo furt kecá v obýváku, neslyším inspiraci.
Můj drahý a milovaný sice televizi má, ale od doby, co žijeme spolu, jí už moc nezapíná (já vydám mnohdy za celovečerní drama!:)) Takže běží jen, když je nějaký film (v těch dánských nejsou reklamy, což je většinou fajn, ale ne když během sledování potřebujete na záchod:))
Na filmy obvykle koukáme na počítači (protože si do filmu můžeme dát zároveň české i dánské titulky).
Doma si povídáme, večer si čteme.
8. Ú-klid
Můj drahý dánský muž vyrostl v jiném kulturním prostředí než já. Díky němu jsem zjistila, že mě tyhle “pečující” věci baví – JAKMILE se ode mě neočekávají a neberou se jako samozřejmost a jsem za ně oceňována.
Nemyslela jsem si o sobě, že jsem nějak genderově tradiční, ale (maminko, to mi neuvěříš) ve světle severské emancipace jsem velice velmi tradiční žena :)) I když ve svém vlastním pojetí… například nechodím s košem a neperu prádlo – to jsou práce mého drahého, protože máme prádelnu dole a běhat nahoru a dolů s obří taškou mokrého prádla je najednou spíš práce pro statného muže.
Holka z českého prostředí je pro dánského muže zjevením. Nedrhnu kachličky každý den (ani týden… ani měsíc), ale i ta troška, co dělám, je pro něj jako dárek, který ne(o)ček(áv)al.
Po troškách. Mám pravidlo 5 minut.
Vždy když ráno čekám, až se nahřeje kávovar, poklízím. Divili byste se, co 5 minut denně dokáže!
Díky tomuhle jednoduchému návyku jsem se zbavila svého nepořádnického problému.
A taky mi pomohla výborná kniha Zbavte se nepořádku s feng šuej.
Příjemným efektem je, že nemusím být podvědomě vystreslá, že přijde někdo nečekaně na návštěvu.
9. Vítám přátele
Ono je to stejně jedno, já mám přátele, kterým je jedno, že mám bordel v bytě. Kterým můžu nabídnout polívku ze včera a kteří ji sní klidně plastovou lžičkou, když všechny ostatní budou zavalené pod horou nádobí.
Ale položila jsem si otázku: “Opravdu tak chci žít?” – Jednoznačně ne!
Nicméně sdílení svého prostoru s přáteli je hlavně o vzájemném respektu. Mám kamarádku na mateřské, která mi v klidu řekne: “Půjdem do kavárny. Já vím, že by ti to nevadilo, že nemám uklizeno, ale já se budu cítit líp.”
Jednou jsem četla, že je skvělé, když někteří vaši přátelé mají klíče od vašeho bytu. Je to praktické, když si zabouchnete klíče, ale i když vás jdou navštívit. Nemusíte být ve stresu, že se někde zdržíte a oni musí čekat před barákem.
Přijde mi to geniální. Hlavně proto, že mám takové přátele, kterým bych neváhala klíče dát, takže si to dovedu představit v praxi (i když teď zrovna žijou tisíc kilometrů ode mě, takže budu vědět aspoň 10 hodin dopředu, že právě vyrazili ke mně na kafe:).
Když někoho pozvu na oběd, neočekávám, že něco donese, ale přiznám se, že to považuju za milé gesto, které mi rozjasní den (a protože mým jazykem lásky je pozornost a dárky – jednoznačně si mě tím dotyčný získá – i kdyby přinesl kytku, kterou utrhne na mojí vlastní zahrádce před domem :))
10. Kam se podívám, tam se usmívám
Máme s drahým takový zvyk – občas si píšeme na lepící papírky vzkazy. Ty pak zůstávají nalepené různě po bytě. Niko mi tak každé ráno popřeje hezký den, i když už je v práci. Kam se podívám, tam se usmívám.
Nejen díky vzkazíkům, ale i dalším drobnostem – kámen ze společného výletu, vzkaz od kamarádky, fotografie z nějakého dobrodružství, pohled, plakátek, obrázek…
Vše mě nějakým způsobem oslovuje, promlouvá ke mně a probouzí mé nitro.
Co děláte pro šťastný domov vy? Když už jste dočetli až sem, potěší mě vaše komentáře.
Motivační plakáty k vytištění si můžete stáhnout po přihlášení do členské sekce (O členské sekci).
Španělsko i Dánsko mají ale něco společného. Jsou to oproti Čechám pomalé národy.
