Co se učím 4 roky od Dánů? Jak být i díky temné zimě nebo depce šťastnější (a trochu jinak o hygge)

Častá výtka, že Dánové přeci nemůžou být nejšťastnější národ na světě, je, že berou hodně antidepresiv. Řekla bych, že dánské společnosti jako každé jiné toho lze vytknout hodně, ale schopnost udržovat si vysokou hladinu životní spokojenosti to rozhodně není.

Od každé kultury se můžeme něco učit, za 4 roky jsem tu v životním stylu už ledacos pochytila, posdílím s vámi tedy pár tipů – můžete se jimi inspirovat i pro sebe ♥ A tyhle tipy platí:

  • ať už máte opravdickou depku, nebo jste jen delší dobu bez šťávy
  • nebo si zkrátka přejete být šťastnější a chcete svůj život ve vyšší kvalitě
  • a jako bonus se dozvíte, co je tajnou ingrediencí dánského hygge (proč nestačí jen svíčky atp.)

[su_spacer size=”5″]


UMĚNÍ BÝT ŠŤASTNÍ A FÉR, I KDYŽ JSME NEŠŤASTNÍ

[su_spacer size=”15″]

Jako někdo, kdo trpěl klinickou depresí celé roky, určitě nejsem zastáncem řešení “na, tu máš pár bonbonků na úzkost”. K vyléčení a štěstí obecně člověk potřebuje mnohem víc. Předně potřebujeme, když nejsme oukej: necítit se jako zoufalec.

A popravdě – u nás to moc neumíme. Vnitřními i vnějšími tlaky jsme nuceni být chodící reklamou na štěstí, a tak i své problémy někdy před sebou i ostatními stylizujeme tak, aby vypadaly… no, prostě dobře, zajímavě nebo aspoň hodně závažně.

Na Dánsku se mi líbí ta střízlivost a etika – umění vidět problémy právě tak velké či tak malé, jaké jsou. A řešit je i pro dobro zúčastněných nebo i přírody.

Když člověku někdy v životě není oukej a cítí, že potřebuje něco změnit, jen neví co, pak potřebuje kolem sebe lidi, co mu pomůžou způsobem, jakým potřebuje on (ne oni!), a proto je třeba, aby mu bližní dali i prostor to zjišťovat a potom se podle toho i vyjádřit a vyvíjet – tenhle vzájemný respekt a empatie bývá u nás nedostatkové zboží.

Dobrou zprávou je, že se to můžeme společně učit, budeme-li chtít ; )

Každý se sice dnes snaží držet pohromadě alespoň ten svůj uzlíček nervů, ukočírovat svůj život, zkrotit svůj čas, a ne řešit, jestli to, co udělám či řeknu, má nějaký dopad na druhé… jenže – obýváme společný prostor, tak bude lepší se naučit spolu koexistovat i přes rozdíly.

I když někdo jí maso a někdo ne, jeden je z Prahy, druhý z Brna, i když někdo je pro něco a jiný proti… Vzájemně se respektovat (ne pouze tolerovat). Je to dlouhá cesta a my jsme pořád v té demokracii trochu teenageři. Můžem se od Dánů inspirovat, ale cestu si stejně musíme ušlapat svou. Hlavně i proto, že v tom našem vnitřním bohatství jsou zas i jiné poklady, na nichž můžeme také stavět.

Dnes jsou všude kolem nás tlaky – tohle dělej, tohle nesmíš, měla bys, musíš. A ty tlaky jen tak nepominou, taková je doba, tekutá a nejistá, plná chaosu a stresu, nekonečného proudu stimulů žadonících o naši pozornost.

A proto je naše pozornost možná tím nejcennějším nástrojem štěstí.

A proto cesta k vnitřnímu klidu vede právě napříč tímto minovým polem: systematicky měnit svůj život i sebe, až ty destruktivní pocity přidušení a tlaku (pressu) nakonec poleví – stát se designérem svého života. A ono se to dřív či později projeví v kvalitě našeho života.

A do té doby… i přes své smutky či starosti zůstávat vnitřně odhodlaný ke štěstí a férovosti.[su_spacer size=”2″]


TIP 1: TÝDNĚ UDĚLEJTE NĚCO, CO PŘISPĚJE K TOMU, ABY VÁS ŽIVOT PODPOROVAL, NE DUSIL


KRÁSA ODLOŽENÝCH MASEK A TAJEMSTVÍ EMPATIE

[su_spacer size=”5″]

Na střední jsem na psychiatrii dojížděla tajně (na druhou stranu jsem si to neváhala psát do omluvňáku, protože lépe než “depka a stres mi nepustily do školy” se obhajuje “návštěva psychiatrie” – to se vás totiž nikdo už na nic dalšího neptá).

Půlku svého života jsem tedy žila s pocitem selhání. S tím díru do světa vskutku neuděláte…

Je třeba si uvědomit, že v západní civilizaci zažije depresi coby hormonální nerovnováhu někdy v životě každá 4. žena a 8 muž. Jen o tom většina neví.

Myslí si, že jsou jen neschopní a líní. Trápí se tím. Jako já kdysi. A tím se to celé zhoršuje.

Je to už 10 let a věřím, že společenské nastavení je dnes otevřenější, ale pořád to asi není easy. A tedy k tomu úvodu – Dánové zkrátka připustili, že deprese a stres je velký problém soudobé společnosti, na než je třeba nalézat řešení, a ne tabu, co by se mělo skrývat a tutlat.[su_spacer size=”2″]


Tip 2: udělejte si pro čas krize seznam, co a kdo vám pomáhá zmírnit pocit selhání

[su_spacer size=”5″]

Empatie… je předmět, který se už od 19. století až dodnes vyučuje na dánských školách. Jedna nenápadná blahodárná hodina týdně po dobu 10 let tak formuje dánskou společnost způsobem, který si snad ani nedovedem představit.

Co si ale představit můžeme? Je víc než pravděpodobné, že pár lidí kolem vás, možná i vy samy, občas máte období, kdy vás ty tlaky semelou a kdy potřebujete značné množství energie vůbec jen na to, abyste zvládly denně fungovat, potkávat lidi a před nimi i dělat, že jste jakžtakž ok, abyste nenarazily na tu pomyslnou hranici, od které už nikdo nechce “poslouchat ty vaše depky, seber se, já to taky nemám snadný”.

Když tohle u sebe či u druhého rozpoznáte, prostě na čas zmírněte.

Můj muž, když jsme se potkali, jen tak v klidu zmínil mezi řečí, že chodil pár let na terapii.

Je to ten “kus chlapa”, u kterého byste to prostě nečekaly. A on to navíc řekl způsobem, jako kdyby mluvil o tom, že každé ráno snídá jogurt : ) Mně to imponovalo, ale kdybych sama tu zkušenost neprožila, kdybych neměla empatii, nejspíš bych mu nalepila pod tlakem toho, jak jsem byla vychovávána já, nálepku “slaboch”.

Empatie je poslouchání, umění chápat i respektovat zkušenost, prožívání a prostor druhého.

Empatii druhým umožníme i tím, že se my samy naučíme vyjadřovat svůj vnitřní svět – srozumitelněji pro druhé, zároveň s větším ohledem k sobě.

[su_spacer size=”5″]


tip 3: UČTE SE BEZ STUDU MLUVIT O PROBLÉMU, O TOM, ŽE NĚCO POTŘEBUJETE

A obklopte se lidmi, co vám to umožní, ba se to i rádi učí s vámi. Nevíte-li, jak se to učit, vygooglete “komunikační zlozvyky”


[su_spacer size=”5″]

blank


V Dánsku tedy krize, emoce a pochyby nejsou stigmatizovány, a tím pádem je jejich prožívání mírnější (což na dramatického člověka může působit, že nejsou závažné, ale to není pravda).

Je docela běžné říct – “cítím se osaměle” nebo “potřebuji pomoc”, aniž by se tím na straně posluchače i mluvčího spouštěl kolotoč negativních konotací. Samozřejmě pro nikoho to není snadný, ani tady, ale obecně je to tu trochu snazší a děti se to učí už ve škole.

Asi i proto lidé umí lépe komunikovat a mluvit docela otevřeně o svých potřebách.

Sice vám někteří Dánové dokážou říct zcela bezelstně a se zájem dítěte něco tak úzkoprsého jako “Máte u vás v Česku popcorn?” (ano, i takový tu jsou), ale když řeknou: “je mi smutno”, obvykle to znamená jen to, že chtějí vyjádřit svůj smutek.

Transparentní a nemanipulativní komunikace je po empatii druhou ingrediencí, díky níž je lidem spolu na světě líp a útulněji (tedy hygge, chcete-li).

Dalším skvělým nástrojem jsou otázky – nejsme-li si jistí, co vlastně ten druhý svým sdělením říká (zda od nás něco potřebuje), je prostě fajn nedomýšlet si, ale zeptat se konkrétně, třeba “Co bys ode mne nyní potřeboval?”. Tahle forma asertivní komunikace samozřejmě není vynález Dánů, ale mám možnost si to tady víc trénovat.

Jako názorný příklad se uvádí situace, kdy žena prohlásí “je mi zima” místo “můžeš prosím / můžu zavřít okno, táhne mi na záda”, a pak se rozčiluje, že dotyčný k ní není dostatečně ohleduplný. Kolik trápení jsem si já sama v životě přivodila neschopností se vyjádřit a pak obviňováním druhých, že mi nerozumí : )

Možná i vy znáte od sebe či druhých ty situace, kdy stížnost na těžkosti vlastně chce říct spíše: “polituj mě” / “proč mě nenavštěvuješ častěji?”. Anebo kdy postesknutí spustí naopak na straně posluchače řetězec neadekvátních reakcí či snah “pomoci”.

A když nevyžádaná pomoc / nevyřčená prosba není přijata, následují později výčitky? Tomu se říká pasivní agresivita – člověk nechce vyvolávat konflikt, tak různě mlží, hraje si na toho hodného a v podstatě čeká až bude moci “bouchnout”, čeká na okamžik, kdy konflikt bude vypadat jako “vina” druhého.

Naučit se říkat to, co opravdu říkáme – to je skutečné umění. A nemám zde na mysli takové to “já jsem jenom upřímnej”… ne, zlej opravdu neznamená upřímnej.

Není lehké přiznat, že naše pochvala má v tónu i příchuť závisti a nepřejícnosti nebo že už ve zdánlivě slušně položené otázce dáváme druhému najevo své opovržení. A ještě těžší je umět vyjádřit tenhle svůj hnůj ohleduplně a s respektem: “Moc rád bych ti upřímně pochválil tvůj úspěch, ale sám jsem v takových s*ačkách, že ať řeknu cokoli, bude v tom pachuť mýho vlastního smutku a za to se ti omlouvám.” nebo “achjo, myslím, že potřebuji politovat, můžeš mi prosím pomoci uznat, že má situace je fakt těžká? Nevím si s tím rady”.

Zdá se to absurdní, ale funguje to, ovšem jen za dvou podmínek: 1) když tak hovoříte s lidmi, s nimiž máte mezi sebou vzájemnou upřímnou a reálnou lásku a úctu (s těmi ostatními to jde hůř, o to důležitější je další bod), 2) a když to dokážete říct s tou úctou k sobě i druhému.

K tomu, abyste však mohli o sobě mluvit transparentně a bez příkras studu nebo sebelítosti nebo agresivity a výčitek, potřebujete se fakt dobře znát a být se sebou v pohodě.

[su_spacer size=”5″]


TIP 4: POZNÁVEJTE SE, JAKO BYSTE POZNÁVALI PŘÍTELE, SVÉ CITY, POTŘEBY, PREFERENCE

Nic není lepší, horší. Každému vyhovuje něco jiného. A je tedy fajn se obklopit tím, co vás podporuje, ale i doplňuje.


[su_spacer size=”5″]

ZATRACENÝ POČASÍ… ANEBO NE? (O POMALOSTI)

[su_spacer size=”15″]

Jestli trajdáte po světě, možná jste si všimli, že čím více jdete na jih, tím více nalézáte temperamentu. Trocha extraverze pro introverta jako já nikdy neuškodí, i proto tak ráda cestuju na jih, ale celkem jsem ve Španělsku a Itálii strávila víc jak rok života a nakonec bylo úlevou zakotvit v introvertním Dánsku.

blankŠpanělsko i Dánsko mají ale něco společného. Jsou to oproti Čechám pomalé národy.

Jestli to dělá to moře? Dánové jsou k tomu poklidu navíc i precizní a efektivní. Učím se to. Počasí ovlivňuje náturu národa.

Každé podnebí dává své dary. Sociologové se shodují na tom, že mnohé přednosti severské kultury jsou dány její snahou po tisíciletí přežít v drsném podnebí.

Jasný, když si člověk před stovkami let blbě postavil přístřešek na jihu, dostal maximálně úpal, na severu ho to zabilo. Tyhle přístupy k životu jsou v nás, vědci již dokázali, že jsou dědičné. Dokonce i ta empatie byla potřeba, aby se lidi společně nezbláznili. Sice třetina Dánů připomíná spíš hobity a třetina zas éterické elfy, takže jen třetina ty opravdové severské drsňáky, ale je to v nich – ta vnitřní síla z nich sálá.

Navíc jsou až groteskně hrdí na vše dánské (a to i když to vlastně dánské není – viz velice nepopulární reklama švédských aerolinek). Co člověka hned překvapí – Dánové všude vyvěšují vlajky (fotka níže). Vlastně jsou jako malé děti, které se radují ze všeho, co mají. Ta kombinace vnitřní síly a jakési bezelstnosti na mě ale působí nesmírně blahodárně.

U nás tu slovanskou hrdou jiskru dost udusaly dva režimy – je potřeba ji dmýchat v sobě i sobě navzájem ♥

[su_spacer size=”5″]


tip 5: NALEZNĚTE, CO DOBRÉHO VÁM ZANECHALI PŘEDCI I VAŠE OSOBNÍ HISTORIE

[su_spacer size=”5″]

blank


DÁNSKÉ ZIMY: NEPŘÍZEŇ NENÍ VÝMLUVA BÝT NEVRLÁ

[su_spacer size=”15″]

Není pravda, že si Dánové na počasí nestěžují. Stěžují. A furt.

Pěkně o tom vypovídá song jedný kodaňský kapely (berte to prosím s nadsázkou): Přines mi válku, přines mi hladomor, ale prosím, prosím, už mi nedávej další zimu.

Totiž – dánská temná a fujavá, déle než půl roku trvající zima je fakt k zbláznění.

Můžete Dánsko navštívit v zimě a říct si: “To je docela mírná zima.” Pak máte štěstí a dánská zima se vám nepředstavila v plné parádě… Ano, podle čísel vypadá dánská zima docela mírumilovně, ani tu moc nesněží.

Ale… nízká oblačnost způsobující celý den potemnělo (v podstatě obýváte jeden velký mrak), ob den vichry, jaké jsem u nás doma zažila tak 2-3x za život. Od moře táhne vlhkost. A nejlepší je to pak v zimě za deště, kdy to šplíchá člověku do obličeje. Pocitově mínus patnáct. Celkově to utváří dojem takové zimy, že si říkám – “kurňa, tak jsem snad na severním pólu, nebo co?”

Po třech týdnech tohohle počasí a na psychárnu jsou zralí všichni!!!

Jenže ať leje, nebo řádí vichřice, lidi tu tak nějak trochu víc dál zůstávaj k sobě slušný a věrní společným zásadám. Je to fuška, ale ten pocit stojí za to.

I přes psí počasí fakt hodně Dánů denně chodí na procházky a do práce jezdí na kole (na kole do práce jezdí i řada politiků – viz foto “parking před budovou parlamentu”).

[su_spacer size=”5″]


TIP 6: SEPIŠTE SI SVÉ VÝMLUVY – ZMĚŇTE, KDE NEŽIJTE TO, ČEMU VĚŘÍTE, ŽE JE SPRÁVNÉ

[su_spacer size=”5″]

blank

[su_spacer size=”5″]


DÁNSKÉ ZIMY: NA TĚŽKÁ OBDOBÍ JE TŘEBA SE PŘIPRAVIT

[su_spacer size=”15″]

Sluníčko se v nejtemnějších měsících prodere mlžnem a mlhavem tak dvakrát do měsíce, obvykle doprovázené krutým vichrem (fakt! severní vítr je krutý).

Slunce a bezvětří je snad lepší než Vánoce. Ano, někdy mám pocit, že Vánoce bývaj častěji.

Nebyla jsem na to zvyklá, ještě jsem nechápala, že pro to, aby člověk přežil zimu (platí to i pro krize), musí jak veverka začít už v létě, kdy je jakžtakž fajn.

[su_spacer size=”5″]


TIP 7 NAJDĚTE ZDRAVÝ BALANC MEZI PANIKOU A DOBROU PŘIPRAVENOSTÍ (AKTUÁLNÍ : )

[su_spacer size=”15″]

blank

První dánské zimy jsem si moc nevšimla, v krvi mi pumpovaly endorfiny z čerstvé lásky a adrenalin z nových výzev souvisejících s životem v cizí zemi. O to víc mi sejmula ta druhá – nedodržela jsem totiž základní principy celoroční přípravy, připravovat se od léta.

A dokonce i připravovat se NA léto, aby mi zvládlo dobít baterky. Prostě hodně být na sluníčku a taky střádat vnitřní zásoby klidu a radosti, aby mi vydržely i na později.

Ale protože z mého pohledu žádné léto vlastně nepřišlo (kdepak vlahé horké letní večery! brrr). zůstal ve mě divný pocit zimy a pocit vnitřní tmy snad až do července. A v půlce srpna! se dostavila úzkost z nadcházející zimy (třetí), jelikož se nepříjemně ochladilo a já místo plavek vytahovala zimní čepici. Deficit nedohnal pak už ani pobyt v teple od ledna do února.

V únoru to sice tady občas taky vypadá, že jaro je na cestě… Ale v březnu uhodí tzv. druhá dánská zima a ta trvá až do května (Dánové tomu říkají jaro).

Na konci třetí dánské zimy mi došlo, že fakt hodně vnitřně sílím a zraje mé sebevědomí. Nejen tou zimou, ale první roky v zahraničí jsou náročná krize.

[su_spacer size=”5″]


tip 8: KRIZE JSOU NEVYHNUTELNÉ – CO MŮŽETE UDĚLAT UŽ TEĎ, ABY PAK BYLA MÍRNĚJŠÍ?

Sepište si seznam a po další krizi ho aktualizujte. A znovu a znovu, dokud krize nezačnete zvládat.


[su_spacer size=”5″]

CO JE ANEBO NENÍ HYGGE

[su_spacer size=”15″]

A samozřejmě, ať už je dobře, nebo hůře, nikdy není na škodu obklopit se pomalostí, krásou, jednoduchostí, útulnem, přáteli a vyváženě i samotou, dobrým jídlem a fajn příběhy – prostě vším hygge. I když… to jsou jen střípky. A mohou se tak stát jen velmi povrchní náhražkou nebo dokonce pro někoho dobrým byznysmem, třeba s bytovými dekoracemi (z čehož je mi fakt smutno). Hygge ale nelze utvořit tím, že si lehneme při svíčce do polštářů.

Nezapomínejme, že podstatnou ingrediencí toho pravého dánského hygge je všechno to, co jsem popsala výše – etika, komunikace, transparentnost, solidarita, empatie, svoboda, respekt, důstojnost a všechny ty krásné lidské kvality (co už se ale tak dobře neprodávají, ani nefotí), kterých se člověk drží bez ohledu na to, zda je šťastný, nebo zrovna ne.

Mám za to, že pro řadu Dánů je třeba zrovna respekt tak samozřejmý a stále přítomný, že jej nepovažují za přímou ingredienci hygge chvil, ale ingredienci života jako takového. Při pohledu zvenčí však pochopíte, že bez toho se žádné hygge ani štěstí neobejde ♥


Jestli vás téma článku zajímá, mrkněte, co tu k tomu máme dále (níže) a sdílejte článek, pokud se vám líbil. Díky!


Mých 10 zlatých pravidel pro útulný a šťastný domov

blank

Domov. To je moje útočiště. Můj chrám. I moje pracovna. Trávím zde nejvíce času, a tak mu věnuju pozornost i péči. A když jsem zas na cestách nebo prostě jen v každodenním shonu, potřebuju mít (a chtít se) kam vracet.

Domov jsou lidé, se kterými je mi milo a lásky-plno. Dnes to však chci vzít trochu prakticky… a Dánsko mě ledacos naučilo o jednoduchosti, vkusu i o útulnu.

blankJak si tedy vytváříme šťastné prostředí?

Platí zde naše “pravidla”. Ne zvyky, pravidla a trendy někoho jiného 🙂

Díky tomu si to užíváme. Když jsem byla mladší, byla péče o domov otrava, povinnost nebo dohady o to, kdo co udělá.

Dnes je to pro mě jeden ze způsobů relaxace a taky tvůrčí činnost – tvořím si prostředí, které mne dobíjí a prakticky podporuje v mých záměrech.

Vytvářet krásný domov je luxus, který dopřávám sama sobě (a svému milovanému).


1. Inspiruju se, dívám se a mám svůj styl

Okoukávám, jak žijou druzí (a že tady v Dánsku JE na co koukat!) a pak rozvažuji, jestli by to mohlo vyhovovat i nám. Z našeho domova ale vyzařují hlavně lidé, kteří v něm žijí (takže strohá praktičnost kombinovaná s radostným krásnem – prostě jsme se hledali – myslím, že hravě poznáte, co z toho reprezentuju já :))

Až v Dánsku jsem zjistila, že lidé SKUTEČNĚ MOHOU ŽÍT v bytečcích jak z katalogu luxusního severského bydlení, že každodenní život jim na kráse neubírá, ba naopak!

blank
Ukázka bydlení

Nejde o velikost nebo cenu (naopak Dánové si užívají hledat poklady na blešácích). Tajemství spočívá ve způsobu, jakým si lidé své domovy vytváří. Ať nakouknu oknem ke komukoli (záclony tu nefrčí), mám pocit, že koukám do obchodu s dánským designovým nábytkem. I k nám to přichází, ale Ikea a Jysk jsou proti tomu pořád jen jako rychlopečená bábovka vedle třípatrového čokoládového dortu z nejvytříbenějších surovin.

Nicméně Dánové si nebudují prostor na okrasu, budují si ho pro sebe. O prostoru uvažují. Je funkční – a tedy i praktický na úklid a skladování. Proto vypadá skoro pořád tak úhledně a útulně.

Nevkus (ať už v bydlení, nebo i v oblékání) je jim cizí. Důležité jsou pro ně barvy a jejich kombinace. Respektive bílá, černá, šedá – a pak ty kombinace. Ani poté se ale příliš nerozšoupnou :)) Starorůžová. Tmavě modrá. A když je někdo opravdu divoký, tak zvolí slunečnicovou nebo světle modrou. Trochu kovu. Samé dřevo. A cihly! Typická dánská fasáda je cihlová. Domy sice vypadají všechny stejně, ale je to praktické – vypadají neopotřebovaně, i když už jsou staré stovky let 🙂

Z domova jsem byla zvyklá se obklopovat sytými barvami kolem sebe – netušila jsem, kolik stresu mi způsobují. Asi jsem zjemnila, dnes miluju jemné kombinace pastelových a plných barev. Objevila jsem léčivé kouzlo bílé.

Doma využívám i některé principy feng shui. Ale tak nějak intuitivně a na pohodu. Ťuk sem, ťuk tam.

2. Věnuju domovu pravidelně času tak akorát

… abych se v něm cítila pohodlně, ale i svobodně (ne zahlcena vším “co musím”).

Pořád ještě pracuju na změně svého vnitřního přesvědčení, že jsem nepořádná. Měním ho na pocit, že věnuji úklidu tolik, abych měla krásný domov. Jsem uvolněnější. Z péče jsem udělala dobrovolnou činnost.

Dala jsem si za úkol vytvořit z prostoru, kde žijeme, harmonické místo, na které když se podívám, dušička se mi tetelí radostí.

Není to hned. Vždycky to chvíli trvá, než z místa,  kde žiju, vytvořím domov.

Můj drahý je praktický muž, takže u něj občas praktičnost vyhrává nad krásnem (taky proto máme “hnusné” auto, které jezdí, zatímco moje krásné – ale nepojízdné – auto skončilo ve šrotu :))

Kupodivu kombinace praktičnosti s krásnem funguje docela dobře…

3. Dávám si peníze stranou do krabičky “domov”

Máme speciální krabičku, do které dáváme každý měsíc “peníze na krásný a funkční domov”. Někdy postupně dokupuju častěji malé věci (chápejte mě – ty polštářky s hvězdičkami jsou opravdu nezbytné!), nebo šetřím na něco většího.

Je vždycky jasné, kolik na to máme, takže skončili věčné dohady, jestli si tohle nebo támhleto můžeme dovolit.

4. Chodím doma, v čem bych šla klidně i ven (anebo v pyžamu)

Ven zas chodím, v čem by mi bylo pohodlné i doma. Takové materiály mají i výhodu, že se tolik nemačkaj – žehličku vytáhnu tak jednou za půl roku!

Pokud bych nosila doma oblečení, ve kterém bych se cítila jako šmudla, a ven oblečení hezké, ale nepohodlné, asi bych se musela zamyslet, pro koho se vlastně oblékám (?)

Ráda chodím doma hezky oblečená. Neoblékám se pro ostatní, ale pro sebe.

Tím že mám home office, můžu klidně pracovat celý den v pyžamu. A občas to dělám, haha, zvláště v období PMS. Ale vím, že můj celkový pocit během dne je příjemnější, když si vezmu na sebe to, co mám ráda. Navíc můžu kdykoliv jít ven. 

Před lety jsem si uvědomila, že všechno mé oblečení může být “sváteční” – pohodlné, ale hezké a příjemné. Žmolky mi nesmí do skříně (leda jen když je to moje oblíbené tričko, co taham od svých šestnácti).

Oblečení na doma, to byl zvyk našich rodičů. Je to pochopitelné, sehnat džíny nebylo nic snadného, a tak byly sváteční. Nepřevlékalo se tedy kvůli pohodlí, ale praktičnosti a rodinnému rozpočtu.

Pro zajímavost o pyžamové módě: v Anglii se prý rozšiřuje trend celodenního nošení pyžama nebo županu. Nejen že lidé vylezou v županu klidně ven pro poštu, ale pro anglickou matku na mateřské začíná být prý docela běžné, že si v pyžamu a bačkorách dojde nakoupit nebo odvede dítko do školy :))

5. Zouvat, nezouvat?

Všimla jsem si jedné věci (která kdysi neskutečně iritovala mojí spolubydlící, která mimochodem chodila v županu pro poštu:)) Občas ráda v létě chodím doma v botech.

Ne, nemám doma našlapáno. Stačí rohožka. Nedělám to často, ale někdy prostě přijdu domů a nechám si žabky nebo tenisky na nohách. Holanďani to dělají běžně, doma se nezouvají.

6. Minimalismus, funkčnost a krásno

Vzhledem k tomu, že jsem se nespočtukrát stěhovala, nemám moc věcí, i tak by to však na pár krabic vydalo. Ale dečky a porcelán? Ne, děkuji. Kdo má pak utírat prach?

Dánové jsou krásným příkladem, že byt není skladiště.

Řídím se jedním zlatým pravidlem – doma bych chtěla mít věci, které vždy splňují alespoň jedno z:

jsou funkční  –  jsou krásné  –  dělají mi radost

A nejradši to kombinuju. Když si kupuju praktickou věc, měla by být i krásná. Tím mi samozřejmě dělá i radost. Zkrátka úplně každá věc by měla být smysluplná a měla bych si umět zdůvodnit, proč jí mám.

7. Televize pouze na filmy

Já už léta nemám televizi, jsem od té doby klidnější a tvořivější. Nezaznamenala jsem za ty roky, že by mi něco podstatného z dění uniklo anebo že bych si neměla s kým co říct.

Ba naopak – žiju hodnotněji a konverzace jsou kvalitnější.

Navíc nemám ráda, když mi něco odvádí pozornost. Televize není kulisa. Je to požírač. Požírač dobré nálady, požírač energie a hlavně – požírač nápadů.

Když mi někdo furt kecá v obýváku, neslyším inspiraci.

Můj drahý a milovaný sice televizi má, ale od doby, co žijeme spolu, jí už moc nezapíná (já vydám mnohdy za celovečerní drama!:)) Takže běží jen, když je nějaký film (v těch dánských nejsou reklamy, což je většinou fajn, ale ne když během sledování potřebujete na záchod:))

Na filmy obvykle koukáme na počítači (protože si do filmu můžeme dát zároveň české i dánské titulky).

Doma si povídáme, večer si čteme.

8. Ú-klid

blank

Můj drahý dánský muž vyrostl v jiném kulturním prostředí než já. Díky němu jsem zjistila, že mě tyhle “pečující” věci baví – JAKMILE se ode mě neočekávají a neberou se jako samozřejmost a jsem za ně oceňována.

Nemyslela jsem si o sobě, že jsem nějak genderově tradiční, ale (maminko, to mi neuvěříš) ve světle severské emancipace jsem velice velmi tradiční žena :)) I když ve svém vlastním pojetí… například nechodím s košem a neperu prádlo – to jsou práce mého drahého, protože máme prádelnu dole a běhat nahoru a dolů s obří taškou mokrého prádla je najednou spíš práce pro statného muže.

Holka z českého prostředí je pro dánského muže zjevením. Nedrhnu kachličky každý den (ani týden… ani měsíc), ale i ta troška, co dělám, je pro něj jako dárek, který ne(o)ček(áv)al.

Po troškách. Mám pravidlo 5 minut.

Vždy když ráno čekám, až se nahřeje kávovar, poklízím. Divili byste se, co 5 minut denně dokáže!

Díky tomuhle jednoduchému návyku jsem se zbavila svého nepořádnického problému.

A taky mi pomohla výborná kniha Zbavte se nepořádku s feng šuej.

Příjemným efektem je, že nemusím být podvědomě vystreslá, že přijde někdo nečekaně na návštěvu.

9. Vítám přátele

Ono je to stejně jedno, já mám přátele, kterým je jedno, že mám bordel v bytě. Kterým můžu nabídnout polívku ze včera a kteří ji sní klidně plastovou lžičkou, když všechny ostatní budou zavalené pod horou nádobí.

Ale položila jsem si otázku: “Opravdu tak chci žít?” – Jednoznačně ne!

Nicméně sdílení svého prostoru s přáteli je hlavně o vzájemném respektu. Mám kamarádku na mateřské, která mi v klidu řekne: “Půjdem do kavárny. Já vím, že by ti to nevadilo, že nemám uklizeno, ale já se budu cítit líp.”

Jednou jsem četla, že je skvělé, když někteří vaši přátelé mají klíče od vašeho bytu. Je to praktické, když si zabouchnete klíče, ale i když vás jdou navštívit. Nemusíte být ve stresu, že se někde zdržíte a oni musí čekat před barákem.

Přijde mi to geniální. Hlavně proto, že mám takové přátele, kterým bych neváhala klíče dát, takže si to dovedu představit v praxi (i když teď zrovna žijou tisíc kilometrů ode mě, takže budu vědět aspoň 10 hodin dopředu, že právě vyrazili ke mně na kafe:).

Když někoho pozvu na oběd, neočekávám, že něco donese, ale přiznám se, že to považuju za milé gesto, které mi rozjasní den (a protože mým jazykem lásky je pozornost a dárky – jednoznačně si mě tím dotyčný získá – i kdyby přinesl kytku, kterou utrhne na mojí vlastní zahrádce před domem :))

10. Kam se podívám, tam se usmívám

blankMáme s drahým takový zvyk – občas si píšeme na lepící papírky vzkazy. Ty pak zůstávají nalepené různě po bytě. Niko mi tak každé ráno popřeje hezký den, i když už je v práci. Kam se podívám, tam se usmívám.

Nejen díky vzkazíkům, ale i dalším drobnostem – kámen ze společného výletu, vzkaz od kamarádky, fotografie z nějakého dobrodružství, pohled, plakátek, obrázek…

Vše mě nějakým způsobem oslovuje, promlouvá ke mně a probouzí mé nitro.


Co děláte pro šťastný domov vy? Když už jste dočetli až sem, potěší mě vaše komentáře.


plakatMotivační plakáty k vytištění si můžete stáhnout po přihlášení do členské sekce (O členské sekci).