Desatero intuitivního plánování aneb Proč k svobodě a tvořivosti je třeba diář?


DIÁŘ A PLÁN CELKOVĚ JE TÍM, CO Z NĚJ UDĚLÁME

Diář (nebo plán) není sprosté slovo. Přiznávám, že kdysi jsem pár let byla jeho vězněm. A pár let jsem se na něj pak nemohla ani podívat. Pak mi dalších pár let stačil měsíční diář, kde na každý den byla jedna řádka… a pak?

Pak přišlo něco, co mi stálo za to se znovu zorganizovat…

Ale tentokrát už po mém! Diář mi neslouží k tomu, abych zvládala požadavky druhých na můj čas, ale stal se strážcem všeho pro mě důležitého.


ZMĚNA JE TEST SEBEDŮVĚRY

Pro někoho ten impulz ke změně může být mateřství, pro jiného znovuobjevený životní sen vydat se na cestu kolem světa, někdo objeví své poslání a chce ho jednak zprostředkovat druhým a jednak z toho udělat své povolání…

Pro mě to bylo Dánsko; nový domov, obří zahrada a podnikání na dálku.

Znám mámy i podnikatelky, které jsou organizované i bez diáře. A znám i mnoho těch, co nejsou, přestože by jim to prospělo. Za ně mluvit nemohu. Ale pro mě tohle byl obrovský test sebedůvěry (ostatně jako každá změna v životě).

A já věděla, že potřebuju zlepšit způsob, jakým funguju během dne. Proč?

  • Léta jsem své tělo ignorovala a jako důsledek nemívám tolik energie, snadněji se vyčerpám
  • A tak jsem se potřebovala naučit, jak s malým vkladem získat velké výsledky
  • Potřebovala jsem si vytvořit zdravější návyky 
  • A zároveň si ve všech těch nových situacích zachovat sebe a své hodnoty
  • A při selhání (to k tomu přirozeně patří) se necítit zbytečně dlouho mizerně a hladce pokračovat

A tak ze všeho, co mi fungovalo, vznikl diář a program podpory Šťastný měsíc (zájemci, nechť se přesměrují sem ♥ Šťastný měsíc – a my jedeme dál).


JAK Z TVŮRČÍHO CHAOSU TVOŘIT TO, CO MI DÁVÁ SMYSL

 


1. NA PRVNÍ MÍSTO JSEM POSTAVILA SVOBODU A ODPOVĚDNOST

Diář a sebeorganizace ano, ale jen potud, pokud mi to pomáhá. Když mi něco nefunguje, nevyhazuju diář, zbavuju se špatných návyků a mylných přesvědčeních týkajících se času, práce, peněz a odpočinku. 


Nadále dělám věci, které mě těší. A dělám je, když chci. Ale taky vím, že občas přijdou i dny, kdy se vše semele a mně se ani do nich nechce – takže citem rozpoznám, kdy to chce oddech a kdy spíš trochu toho sebeřízení, aby jsem volný čas strávila kvalitně.

Zároveň dnes víc respektuji i závazky, které jsem si zvolila. A prostě napíšu článek pro klienta předtím, než si otevřu oblíbenou knihu. Jistě, mohla bych si dělat, co chci, jsem přeci na volné noze (mám home office a v práci můžu chodit klidně v pyžamu), ale vím, že bych šla jen proti sobě (přišla o důvěru klientů i o dobrý pocit ze sebe sama a svůj klid).

Když dám závazkům přednost, je to MÉ rozhodnutí, ne někoho jiného či mého diáře. Pozitivum je, že s tímto přístupem se není na co vymlouvat, ani na co si stěžovat 😉


2. NECHÁVÁM SI SVOU PŘIROZENOST A TAKY NADHLED

Dřív jsem byla rozlítaná, asi jsem měla dojem, že pak působím jako pravý kreativní aktivní člověk. Dnes působím nenápadněji, ale když si někdo dá práci mě poznat, může vidět, že toho tvořím hodně, jen o tom už tolik nemelu.

Poznala jsem, že nejde ani tak o řád jako spíš o harmonii. Není třeba dokonalost jako spíš žít upřímně sebe. Nepřistupuji tedy ke svému času s přísností vězeňského bachaře, ale spíše s trpělivostí tradičního mistra feng shui. Cítím se lépe, když žiju podle hodnot, které považuju za důležité.

Ale je mi jedno, jestli toho dosáhnu cestou A, B nebo XY. 

Ale chybí-li nějaký důležitý prvek (hodnota) v mém životě, pociťuju to neklidem. A tak se pídím po příčině. Bývají to věci, na které se snadno zapomíná, ale bolavě se nám připomenou, když je ztrácíme, v nemoci nebo až na smrtelné posteli – solidarita a altruismus; hloubka vztahů (ne pouhé každodenní záležitosti, ale blízkost a láska); kvalitní čas s rodinou a přáteli; služba; hravost a učení se novým věcem…


Takové věci mají v mém životě místo, ale nikdo mi do nich netlačí, takže když jim neudělám já sama prostor, nejsou tam.


Každá stavba má své základní kameny, které jí dávají stabilitu. V životě jsou těmi kameny právě naše hodnoty.

blank

Princip: Mohu si denně míchat k snídani müsli a přicházet o čas i energii, nebo si namíchám základ a denně si už jen přimíchávat mňamky navíc. Stejné je to s organizací dne, týdne, měsíce. I života.


3. ZAČALA JSEM POMALU – SÍLA DROBNÝCH RITUÁLŮ

Zařadila jsem do svého dne, týdne a měsíce věci, které mě dlouhodobě vedou tam, kam chci, ale někdy se mi do nich prostě nechce, protože nepřináší okamžité výsledky, a kvůli tomu občas propadám pocitu, že selhávám, a chci to s nimi vzdát.

Ale “dát si každý pracovní den zdravou snídani” je reálnější a tedy i splnitelnější než “zdravě jíst”.

Připomínám si, že každé ráno věnovat něčemu 5 minut je větší úspěch, než celý měsíc odkládat hodinovou aktivitu. Zdánlivá maličkost, ale když je člověk trpělivý a po měsících se ohlédne zpět? Wau!


4. VYTVOŘILA JSEM SI PODPŮRNÉ PROSTŘEDÍ

Místo cílů se zaměřuju na podpůrné prostředí – to mě “donutí”, připomene mi cíle. Je to jako pořídit si psa, se kterým musíte denně ven na procházku :)) 

Příklad. Pokud se chci zaměřit třeba na víc vděčnosti, určím si, kdy to budu dělat a jak zajistím, abych na to nezapomínala. Nabízí se sdílet s partnerem před spaním nebo si to připomenout při konkrétní činnosti – třeba při čištění zubů (jako připomínku si nalepím na zrcadlo lístek, co mi i rozjasní den: “Co bylo v tvém dni báječné, drahá?”).

Funguje to nějakou dobu. Ale jak člověk zjistí, že už tu připomínku přehlíží – je potřeba buď změnit podpůrné prostředí, nebo se zkrátka zaměřit na něco nového.

Kouzlo tkví v obklopení se věcmi (a lidmi), které vyzařují energii, kterou v sobě chceme probudit. Jestliže mám v životě příliš stresu, obklopím se symboly, co mi budou připomínat zpomalení, klid a mír. Jestli chci zlepšit vztah k penězům, pozoruji své přátele, kteří s nimi umí nakládat inspirativně, hledám, co mají jinak než já…

blank
@ Papírové štěstí (photo by Silvidesign)

5. DIÁŘ NENÍ LEGO – UMĚNÍ RELAXOVAT,  NIC NEDĚLAT A HODNOTA “NE”

Volný prostor a improvizace skýtají neobjevené možnosti a krásné náhody. Znám to ze svých cest po světě. Takže pochopitelně necpu svůj diář k prasknutí jako v legu (kostku na kostku).


Plný kalendář možná v někom vyvolává  představu kvalitní sebeorganizace nebo snad produktivity, ale opak bývá pravdou.


Před pár lety jsem vyhořela, neuměla jsem zastavit, jen když jsem lehla s nemocí nebo s depkou. Ale začala jsem to řešit, až když jsem fyzicky i psychicky zkolabovala. Sice jsem pracovala celé dny a někdy i noci, ale pohledem zpět vidím, že míra toho, co jsem zvládla v posledních měsících před kolapsem rapidně klesla. Soustředění nula, kreativita nula… 

Dnes proto znám tedy hodnotu odpočinku a vím, jak důležité je pro psychickou pohodu i prosté nicnedělání. Zírání do mraků, naslouchání bublajícímu potoku, válení se na gauči (obklopená obaly od snědených čokolád:) a taky umění říkat ne – respektive schopnosti dát si čas před rozhodnutím se zamyslet, zda CHCI jít na tu rodinnou večeři, zda chci jet lyžovat, NEBO RADĚJI…

Mám dny v měsíci, kdy je dovoleno porušovat všechny zavedené systémy ♥ Je v pořádku sejít z cesty, když nemám zrovna kapacitu pokračovat – důležité je vědět, jak se na ní zase vrátit. >> Šťastný měsíc


DIÁŘ  JE SPÍŠ JAKO TVŮRČÍ TETRIS

 

Znáte tu hru? Když do sebe souladící prvky zapadnou, zbavíte se jich rychle.

I v životě nám pořád něco “padá na hlavu”… Skládám proto prvky svého času do celků, kde jedno ladí s druhým. Šetřím tak svůj čas i energii. Je to jako když perete prádlo, taky nejprve posbíráte všechno, co se válí různě po domě a pak to perete najednou. S časem je to stejné. Když jdu na město, pochopitelně si oběhnu více obchodů najednou – dovedete si představit, kdybych šla nejprve do jednoho, pak si odnesla nákup domů a pak teprve zašla do dalšího obchodu? 

Možná to zní jako samozřejmost, ale obvykle princip spojování ve svém pracovním (a už vůbec osobním) životě příliš nepoužíváme, náš mozek na to není navyklý a mezi činnostmi přelétáváme.

Je efektivnější napsat nejdřív všechny své texty a pak teprve všechnu grafiku než to střídat text-grafika-text-grafika…


6. NEJSEM AFEKTIVNÍ, JSEM EFEKTIVNÍ

Mnoho lidí se brání novým postupům. Necítí se při nich pohodlně. Musí totiž vystoupit z komfortní zóny a v tu chvíli se často začnou chovat křečovitě. A kvůli tomu se změnám vyhýbat nebo se vymlouvat, různě své chování vysvětlovat, obhajovat…  zkrátka afektivně reagují na ten pocit nepohodlí, kterému chtějí uniknout.

No a zpočátku to třeba i křečovité je. No a co? 

Když zjistím, že to nefunguje, zkouším dál. Když zjistím, že to funguje, stávám se v tom postupně čím dál lepší (a tím pádem křečovitá můžu začít být zase v něčem novém :))


7. UČÍM SE, ŽE “ZATÍM NESPLNĚNÝ CÍL” NENÍ “NAVŽDY NESPLNĚNÝ CÍL”

Na stole si nechávám jen svůj “denní chléb”, zbytek nekompromisně strkám do šuplíku. Vyhýbám se tak němým výčitkám, které jen zbytečně ubírají energii. I do kalendáře se mi dostává jen to aktuální. 

Kalendář nebo diář by neměl být úložiště všech úkolů!

Když dlouhé seznamy na naší pozornost čekají někde jinde (třeba v to do listu, online seznamu, celoročním plánu, aplikaci Trello) a my víme, že si tam zas příště přijdeme pro další dávku, až bude ta aktuální hotová, snižuje to hladinu stresu.

Člověk se ale musí naučit prioritizovat – vybírat z toho aktuální úkoly, aby na ně měl dost času.

Naučila jsem se říkat, že něco udělám, až když mám jistotu, že to udělám. I z toho důvodu jsem opatrná v tom, pro co se rozhoduju. Jasně že jsou situace, kdy nejde vše podle plánu, jasně, že občas chybujeme, ale sama musím cítit, že jsem pro sebe věrohodná, že svému slovu mohu věřit. Díky tomu cítím v životě větší jistotu.

Díky tomu o sobě už nemusím pochybovat. Vím, že i když se někdy svým cílům třeba 2 týdny vůbec nevěnuju, že pak se na to vrhnu a brzo je hotovo. Když si důvěřuju, není třeba se do té doby stresovat pocitem selhání.


8. VYUŽÍVÁM ČASOVÉ BLOKY, KDY MÁM NEJVÍCE ENERGIE A LEPŠÍ PODMÍNKY

K sežrání žáby (to je taková ta věc, kterou když uděláte, tak už nic horšího nastat nemůže – je to ta věc, kterou máme sklony odkládat, i když vyhnout se jí stejně nedá, tak je lepší to udělat hned a mít to z krku – šetří to energii).

K tvoření… dřív jsem věřila, že tvoření je spontánní proces a že si k tomu člověk má sedat, až když cítí chuť… dala bych za to tehdá ruku do ohně. No, dnes už ne. Jsou dny, kdy je to se mnou fakt marný, ale v 90 % jde jen o nastartování se, vplutí do flow…

To jsou věci podstatné. Teprve až zbytek energie využívám k papírování, mailování a vyřizování toho, co je důležitější spíš pro druhé (třeba pro finanční úřad, haha), ale pořád je to součástí mé tvorby (takové to “vše kolem”, které to udržuje funkční a životaschopné).


9. POZORUJI SE, VNÍMÁM SE, POZNÁVÁM SE

Znalost sebe mi už ušetřila mnohých problémů. Víte, kdy jste nejproduktivnější během dne, měsíce či roku a kdy je lepší se zahrabat do peřin? Kolik potřebujete na věci času?

Já třeba vím, že si nemám nic plánovat na dny kolem začátku menstruace, protože to se mi stejně nakonec nikam nechce; také mám v tuto dobu “zakázáno” otevírat s partnerem závažná témata (protože jsem v tu chvíli netykavka). Vím, že když pracuju a klesá mi  soustředění, je čas si dát oddych, ale tak 10-30 minut, aby ten oddych nebyl nakonec celodenní :)) Pomáhá mi na každý den mít zapsané priority, co chci dokončit. Díky tomu vím, co mě čeká dál, a neuteču od práce třeba ke sledování oblíbeného seriálu (to mám dovoleno jen v opravdu depkoidní dny:)) 

To jsou “pravidla”, která si nastavuju sama pro sebe, abych večer usínala s pocitem spokojenosti. Dnes už vím, že štěstí je kombinací intuice a prevence v podobě určité přátelské sebedisciplíny.

Když se dostavuje depka, není v tom nic komplikovanějšího, než že dlouhodobě ignoruju signály těla i duše, že si mám víc oddechnout nebo víc zapojit své hodnoty nebo najít, co zanedbávám a začíná mě zahlcovat, tížit (třeba nepořádek doma, v papírech. 


10. ZNÁM SVOU STOPKU

Poznám moment, kdy je potřeba na pár dní zahodit všechny diáře, podpůrné systémy a jen tak být a se vším se vypořádat až poté, co budu zase fit na těle i na duši.


A k tomu abych byla znovu fit, si bez posuzování dopřeju vše, co potřebuji, byť by to mělo být nonstop sledování tří sérií Greys anatomy. Důležité je umět se v pocitu nepohody zeptat sama sebe, co by mě právě v tuto chvíli udělalo spokojenější.

Zvykli jsme si jet naplno, pořád usilovat o štěstí, výkon a já nevim co ještě.

Celkově je to doba plná stresu a přemotivovanosti, které na nás útočí ze všech stran, a tak není potřeba, abychom si ještě k tomu sami nakládali tím, že na sebe příliš tlačíme.

A vskutku, když se člověk začne pozorovat, zjistí, že si (až na pár výjimek) ty nepříjemnosti vytváří sám tím, jak reaguje na svět kolem sebe, na své bližní, šéfa, klienty, děti, tchýně…

“To nevadí, já to udělám přes víkend” – “Určitě? Můžeme to nechat na pondělí” – “Nene, v pohodě, já to zvládnu.” 

Všechno to úsilí je k ničemu, když v tom nerespektujeme sami sebe, své limity a život jako takový. Já už si zkusila, kde můžu skončit, když nebudu poslouchat sebe ani nápovědy života, a tak vím, že k sebeúctě vedou i snazší cesty než totální kolaps a deprese.

Když cítím, že věci jdou do kopru, neznamená to, že je všechno opravdu náhle tak černé, jak to cítím, znamená to jen, že já sama jsem se na chvíli odpojila od života. Když zas rozsvítím sebe, i svět kolem se rozzáří!

Najděte, co vás v potemnělé době rozsvěcuje, a používejte to!

 


NA ZÁVĚR – NE KLACKY POD NOHY, ALE LIDI, CO PODPOŘÍ

 

Svět kolem nás bývá odrazem našich pochyb. Proto je třeba nejprv poléčit sebe a pak teprve sledovat reakce okolí. Uvidíte, že lidi vám přirozeně začali fandit ve vašich záměrech…

A ti, co vám tvrdili, že na něco nemáte, prostě sami od sebe odpadnou. 

Takové našeptávače v životě potřebujem jen do té doby, než pochopíme, že jsme to hlavně my, kdo v sebe nevěří. Ale s tím diáře nepomůžou (můžete mrknout na můj online kurz Vnitřní manipulátoři a inspirátoři)


Pokaždé když začnete něco nového, zůstaňte přirození. Pamatujte, že není třeba se před nikým obhajovat, nikomu nic dokazovat… stačí jít krok za krokem svým směrem a stát se důkazem. Všechna mumlavá ústa i váš vnitřní kritik pak sklapnou sami ♥